Historie Dánska

Raná historie Dánska

Souvislejší osídlení Jutského poloostrova se datuje na konec doby ledové, tj. přibližně do 9. tisíciletí př. n. l. Od 4. tisíciletí zde žily megalitické kultury, které své mrtvé pohřbívaly do dolmenových hrobek, kterých se dodnes na území Dánska dochovalo více než 4500. Tento způsob pohřbu se zde udržel až do příchodu křesťanství. Ačkoliv zde žili Keltové (cca od 6. století př. n. l.) i Římané (cca 1.-3. století n. l.), tak do historie se výrazněji zapsaly až germánské kmeny.

Kolem r. 1000 př. n. l. se začaly na území dnešního Dánska usazovat různé germánské kmeny, asi k nejznámějším patří Jutové, Anglové a Sasové, kteří byli po svém odchodu na Britské ostrovy v 5. a 6. století nahrazeni severogermánskými kmeny, předky dnešních Dánů. Tyto skandinávské kmeny známé jako Vikingové si získaly slávu po celé Evropě svými odvážnými výpravami. Vikingové podnikali své výpravy zejména na Britské ostrovy, do Irska, Francie, Španělska a Itálie, ale také směrem do dnešního Ruska. To, že byli výborní mořeplavci, potvrzuje fakt, že dopluli na Faerské ostrovy, Island a do Grónska, odkud pravděpodobně vedly jejich cesty až do dnešního Newfoundlandu v Kanadě.

Období Vikingů

Vikingové nebyli jednotný národ a na území dnešního Dánska existovalo několik drobných království. Jejich samostatnost a svobodu začaly být ohrožovány z jihu Svatou říší římskou a postupně zde začaly vznikat státní útvary. Poprvé se volně žijící rody sjednotily pod králem Godfredem, který vládl v době Karla Velikého, který se pokoušel proniknout na Jutský poloostrov a byl Gofredovým vážným protivníkem.

Dánští Vikingové, nazývaní také jako „lidé ze severu“ nebo Normané, v 9. století obsadili východní polovinu Anglie a podnikali nájezdy do ústí francouzských řek, až v r. 910 jejich náčelník Rollo získal Normandii. Část Vikingů se zde usadila pod podmínkou, že budou chránit oblast před dalšími nájezdy. Potomci těchto osadníků v r. 1066 dobyli Anglii.

Nezávislost a rozpínavost Vikingů znemožňovala centralizaci moci, proto se začali někteří panovníci obracet ke křesťanství. První misie byly vedeny na počátku 10. století za Gorma Starého, který je považován za „praotce“ dánských králů. Prvním křesťanským králem byl Harald Modrozub, syn Gorma Starého, který údajně přijal křesťanství poté, co německý misionář přestál ve zdraví zkoušku ohněm. Přijetí křesťanství se Haroldovi hodilo, neboť mu umožnilo zbavit se pohanské opozice a zároveň získal pomoc Svaté říše římské.

Na počátku 11. století vládl Severské říši dánský král Knut Veliký (vládl 1016–35). Do r. 1033 ovládali Dánové impérium zahrnující Dánsko, jižní Švédsko, Norsko, jižní Finsko, Anglii a Normandii a ovládali obchod v Severním moři. Tato doba se považuje za vrchol vikinské moci. Po smrti Knuta Dánové ztratili vládu nad Anglií a poslední vikinská výprava Haralda Hardradiho byla v r. 1066 poražena anglickým králem Haroldem II. v bitvě u Stamford Bridge, což v podstatě znamenalo konec vikinské doby.

Kalmarská unie

V 10. století na území dnešního Dánska dorazilo křesťanství, ale původní víry se zde udržovaly ještě dalších sto let. Po období občanské války a nejednoty se Dánsko ve 13. století stalo nejsilnějším skandinávským státem. Jedním z nejvýznamnějších dánských králů byl Valdemar II., který vládl na počátku 13. století a jehož manželkou byla Markéta, dcera Přemysla Otakara I. (při svatbě přijala jméno Dagmar Dánská). V té době se území Dánska rozrostlo na celý Jutský poloostrov, blízké ostrovy a jih Skandinávského poloostrova. Krátce také ovládalo Pobaltí. Toto území se však Dánsku nepodařilo udržet a v r. 1346 prodalo území dnešního Estonska Řádu německých rytířů.

Dánský vliv na Baltu rostl a postupně se spojilo v personální unii s Norskem (1380) a Švédskem (1389). V r. 1397 tak vznikla tzv. Kalmarská unie s dánským panovníkem v čele. Kromě dánského, norského a švédského území zahrnovala Kalmarská unie také Faerské ostrovy, Grónsko, Island a většinu dnešního Finska. Po mnoha sporech se v r. 1523 z této unie odpojilo Švédsko.

V r. 1536 přijalo Dánsko evangelickou víru a zabavilo majetek katolické církve. Tímto období však také začal konec Dánska jako velké mocnosti. Konflikty se Švédskem Dánsko připravilo o pozici vojenské mocnosti a rostoucí vliv Holandska i o moc obchodní. Tyto neúspěchy na mezinárodní úrovni však vedly k upevnění královské moci a monarchie se stala dědičnou.

Dánsko v 16.-18. století

Na počátku 16. století začaly do Dánska pronikat luteránské reformy. Lidé se k luteránství ochotně přikláněli, neboť nabízelo Bibli v jejich rodném jazyce a veřejné modlitby. Po určitou dobu fungovali katolíci a luteráni souběžně, ale nakonec byl vyhnán františkánský řád a došlo k dekatolizaci kostelů. V r. 1533, po smrti krále Frederika, došlo ke sporům ohledně uznání nového luteránského panovníka ze strany katolické církve a spor skončil tříletou občanskou válkou, ve které zvítězil syn zesnulého krále Kristián III. Dne 30. října 1536 bylo Dánsko oficiálně prohlášeno za luteránské království.

První dánskou kolonií založenou v r. 1620 byla kolonie v pobřežním městě Trankebar (dnešní Tarangambadi) na jižním pobřeží Indie. Tato kolonie zůstala pod dánskou nadvládou více než 200 let. Dánská Východoindická společnost (1616–1729) se sídlem v Trankebaru během svého největšího rozkvětu vyvážela více čaje než britská Východoindická společnost. Více jak 90 % dovezeného čaje bylo následně pašováno do Británie a Dánsko tak mělo z jeho prodeje obrovské zisky.

V 16. století kontrolovalo silné dánsko-norské království úžinu Öresund a tím i obchodní cestu do Skandinávie. Dánové neváhali na provoz uvalit vysoké daně. Po Třicetileté válce, do které se Dánsko zapojilo v r. 1624 jako zastánce protestantismu, se rozhodli Dánové poplatky ještě zvýšit a Švédové bez varování proto zahájili invazi. V r. 1644 v bitvě u Femernu švédské a holandské loďstvo porazilo dánskou flotilu. V 60. letech se Dánové chtěli pomstít, ale málem neuspěli. Do války se vložila nizozemská větev habsburské monarchie na straně Dánska a válka skončila v r. 1660 Kodaňskou úmluvou, která stanovila hranice států v dnešní podobě. Evropské mocnosti nechtěly, aby průliv byl kontrolovaný jen Dánskem, proto Švédsko získalo svou stranu průlivu. V důsledku řady válek se Švédskem ztratilo Dánsko postavení vedoucí mocnosti v severní Evropě.

V r. 1660 zavedl král Frederik III. dědičnou monarchii, která byla až do poloviny 19. století absolutistická. Na konci 18. století se začaly více rozšiřovat myšlenky dánského nacionalismu a projevil se nesouhlas s Nizozemci a Němci sloužícími na královském dvoře. Hrdost na národní jazyk a dánskou kulturu se zvýšila, a dokonce byl přijat zákon, který cizincům zakazoval zastávat vládní posty.

Napoleonské války a 19. století

Dánsko se chtělo napoleonským válkám vyhnout, ale v r. 1801 bylo napadeno Brity, kteří svůj útok zopakovali o šest let později. Dánové proto začali bojovat na straně Francie a po porážce Napoleona se Dánsko ocitlo na straně poražených. Mírovou smlouvou podepsanou v Kielu v r. 1814 bylo Dánsku odejmuto Norsko, které získalo Švédsko patřící ke straně vítězů. Norům se však tato situace nelíbila, vzbouřili se a vyhlásili nezávislost. Za krále si zvolili Kristiána Frederika (budoucí dánský král Kristián VII.). S revolucí se však Švédsko nesmířilo a vyhlásilo Norsku válku. Král Kristián Frederik se však pokusil vyřešit celou situaci smírem a navrhl, že se vzdá nároku na norský trůn za předpokladu, že Norsko bude přijato jako demokratický stát. To se stalo a Norsko vstoupilo do personální unie se Švédskem. Dánsko sice ztratilo Norsko, ale získalo Island, Faerské ostrovy a Grónsko, které předtím ovládali Norové.

V polovině 18. století začalo Dánsko zavádět různé ekonomické, politické a ekonomické reformy. V r. 1845 byla dánská kolonie v indickém Trankebaru prodána Britům. V bouřlivých letech 1848–9 byl král Frederik VII. nucen podepsat ústavu, která je dodnes v platnosti. Nová ústava obsahovala zajištění volebního práva všem mužů starším 25 let bez kriminální minulosti a rozdělení moci na tři složky (výkonnou, zákonodárnou a soudní).

V r. 1863 bylo k Dánsku začleněno Šlesvicko, s čímž však nesouhlasilo Prusko a Rakousko, jejichž vojska o rok později Dánsko napadla. Šlesvicko se stalo součástí Druhé německé říše a po první světové válce se lid žijící v severním Šlesvicku v referendum rozhodl pro návrat k Dánsku.

Dánsko ve 20. století

Během první světové války zůstalo Dánsko neutrální.

Dánsko na počátku druhé světové války vyhlásilo neutralitu, ale přesto bylo v letech 1940–45 okupováno Němci. Dne 9. dubna 1940 německý velvyslanec předal dánskému premiérovi ultimátum – buď Dánsko poskytne Němcům své území jako vojenskou základnu a ponechá si svou autonomii, nebo bude obsazeno německou armádou a Kodaň bude bombardována. Aby se Dánsko vyhnulo krveprolití, tak německé podmínky byly přijaty. Až do r. 1943 byla německá okupace mírná a Dánsko mělo vlastní parlament i policii. Dánská vláda se pokoušela ochránit obyvatele před nacistickými zákony kompromisními řešeními.

Válečné právo bylo vyhlášeno 23. srpna 1943, kdy se Německo začalo chovat jako okupační mocnost. Dánské loďstvo se raději potopilo, než aby padlo do německých rukou. Své židovské obyvatele Dánsko zachránilo tím, že na poslední chvíli je tajně převezli do Švédska. Do neutrálního Švédska se podařilo odvézt 7200 Židů, což představovalo 90 % tehdejší dánské židovské populace. Komise izraelského památníku Jad Vašem po válce Dánsku udělila titul „Spravedlivý mezi národy“, což je titul udělovaný lidem nežidovského původu, kteří za druhé světové války riskovali svůj život při záchraně Židů před holocaustem.

Během druhé světové války se osamostatnil Island (1944), v r. 1948 získaly autonomii Faerské ostrovy a v r. 1979 i Grónsko.

Dánsko bylo jedním ze zakladatelů Spojených národů v r. 1945, v r. 1949 se Dánsko připojilo k NATO a v r. 1973 se stalo členem Evropského společenství (předchůdce dnešní Evropské unie).

Stručný přehled historie Dánska:

• 6.-7. století – příchod Dánů do Dánska z jižního Švédska
• 9.-10. století – Vikingové
• ca.920-ca.940 – panování Gorma Starého, zakladatele nepřetržité dynastie
• ca.950–985 – Harald Modrozubý, přijetí křesťanství
• 1018–1042 – panování Knuta nad spojenou dánsko-norsko-anglickou říší
• 1167 – biskup Absolon z Roskilde zakládá Kodaň
• 1186–1213 – dcera Přemysla Otakara I. Markéta populární dánskou královnou Dagmar
• 1397–1532 – Kalmarská unie
• 1536 – reformace, prosazení luteránství
• 1625–29 – tzv. dánská válka v rámci třicetileté války
• 1660 – Frederik III. zavádí absolutismus
• 1807–14 – spojenec Francie
• 1814 – ztráta Norska
• 1849 – podepsána ústava, vznik konstituční monarchie
• první světová válka – neutralita
• 1940–1945 – německá okupace
• 1949 – vstup do NATO
• 1973 – vstup do Evropského společenství (EU)

Zobrazeno: 812x