Historie Lucemburska

Dějiny Lucemburska jsou úzce provázány s historií okolních zemí. V době středověku je historie tohoto malého evropského státu propojena i s dějinami českých zemí. Z Lucemburska pochází dynastie českých králů, kterou založil král Jan Lucemburský po sňatku s Eliškou Přemyslovnou. Jejich potomci – čeští králové Karel IV., Václav IV. a Zikmund – se stali dokonce římskými císaři. V Lucembursku se dodnes mohou návštěvníci setkat s upomínkami na toto období dějin – např. hrob Jana Lucemburského, četné pamětní desky, Pražská ulice apod.

Raná historie Lucemburska

Oblast dnešního Lucemburska byla osídlena již před více než 35 000 lety v době paleolitu. Mnoho nálezů dokazující trvalejší osídlení tohoto území pochází z doby neolitu (cca 5. tisíciletí př. n. l.). V době železné bylo zdejší území obýváno keltskými kmeny, které si za vlády Gaia Julia Caesara podrobili Římané. V 5. století Lucembursko obsadili Frankové a území se stalo součástí Franské říše. R. 963 za vlády Siegfrieda, hraběte ardenského, se Lucembursko stalo nezávislým. Siegfried nechal v místě dnešního hlavního města vybudovat svůj hrad. R. 1060 se Konrád, jeden z jeho potomků, stal prvním lucemburským hrabětem.

Lucembursko v době středověku

Dějiny Lucemburska v době vrcholného středověku jsou spjaty s českou historií. R. 1310 získává Jan Lucemburský sňatkem s Eliškou Přemyslovnou korunu českého krále. Jejich syn Karel IV. povýšil Lucembursko r. 1354 na vévodství, které bylo zároveň formálně začleněno do zemí Koruny české. Ve skutečnosti zde však vládli potomci Jana Lucemburského z jeho druhého manželství.

Lucemburské vévodství v područí jiných států

Vévodství lucemburské bylo po většinu svých dějin pod cizí nadvládou. V r. 1443 připadlo území burgundským vévodům, v jejichž vlastnictví zůstalo do r. 1477, kdy se stalo součástí dědičných držav habsburské dynastie. Habsburkové zde, s krátkým intermezzem Francouzů na konci 17. století, vládli až do doby Velké francouzské revoluce. Vídeňský kongres r. 1815 určil z taktických důvodů formální samostatnost Lucemburska, na trůně s panovníky z nizozemské oranžské dynastie.

Samostatné Lucembursko

Rozhodnutím Vídeňského kongresu r. 1815 bylo Lucembursko povýšeno na velkovévodství a spojeno personální unií s Nizozemím krále Viléma I. Oranžského. Lucembursko vyhlásilo r. 1839 samostatnost, která však byla potvrzena až Londýnským kongresem v r. 1867. Personální panovnická unie Lucemburska s Nizozemskem trvala až do r. 1890, kdy na lucemburský trůn nastoupili panovníci z nassauského rodu, kteří vládnou velkovévodství do současnosti.

Lucemburské velkovévodství ve 20. století

Samostatnost a neutralita Lucemburska vyhlášena na Londýnském kongresu byla dvakrát porušena za obou světových válek, kdy zemi okupovala německá vojska, a obyvatelé byli násilím verbováni do německé armády. Po osvobození Spojenci r. 1944 se Lucembursko zřeklo svého neutrálního statutu, stalo se zakládajícím státem OSN i NATO. R. 1957 se připojilo k Evropskému hospodářskému společenství, je sídlem Evropského soudního dvora a Evropské investiční banky. V 90. letech se stalo sedmým nejvýznamnějším bankovním centrem ve světě.

Zdroj:
knižní průvodce Belgie, Lucembursko – nakladatelství freytag & berndt
http://geo-evropa.upol.cz/…lucembursko/

Zobrazeno: 2086x