Historie Monaka

Malé území na pobřeží Ligurského moře, kde se dnes rozkládá stát Monako, ovládali Féničané již v 6. století př. n. l. Féničané sem přišli z Massalie (oblast dnešní Marseille) a založili zde kolonii zvanou Monoikos. Název kolonie znamená „jediný dům“ a odkazuje na poměrně izolovanou obydlenou oblast kolem zdejší skály. V průběhu starověku na tomto místě uplatnili svou autoritu postupně také Řekové, Kartaginci a Římané.

Území Monaka zůstalo pod římskou nadvládou až do pádu Západořímské říše v r. 476. V 6. století dočasně ovládli území dnešního Monaka Vizigóti a poté patřilo území k Francké říši. Území bylo častým terčem útoků kmene Saracénů, Monako začalo rychle uvadat a mnoho původních obyvatel přesídlilo do sousedních měst. Po odchodu Saracénů získali v r. 1191 nadvládu nad tímto územím Janované. V r. 1215 byl na vrcholu monacké skály položen základní kámen pevnosti, která sloužila k ochraně obchodních lodí. Pevnost stála na místě dnešního Knížecího paláce.

V r. 1297 vzniklo samostatné monacké knížectví pod vedením rodu Grimaldi, který pocházel z italského Janova. Podle legendy Francoise Grimaldi využil lsti a požádal v době Vánoc za deštivé noci o vstup do monacké pevnosti v rouše františkánského mnicha. Strážný osamělého muže v mnišské kutně vpustil do pevnosti. Na to Francois vykřikl „S boží pomocí!“, což bylo znamení pro jeho muže. Malá družina ozbrojenců po krátkém boji pevnost ovládla a rod Grimaldi se stal vládcem Monaka. Území Monaka se během následujících 60 let rozrostlo o města Menton (1346) a Roquebrune (1355).

Monako bylo vždy spojencem Francie s výjimkou let 1524–1641, kdy moc nad knížectvím drželo Španělské království. V r. 1793 bylo monacké knížectví násilně připojeno k Francouzské republice. Došlo také k uvěznění knížecí rodiny a zabavení veškerého jejich majetku. Po Vídeňském kongresu v r. 1815 stanula v čele knížectví opět rodina Grimaldi, ale Monako se však stalo protektorátním územím Piemontského (Sardinského) království.

V r. 1848 přišlo Monako o velkou část svého území (cca 95 %) poté, co města Menton a Roquebrune vyhlásila samostatnost a oddělila se od knížectví. Nelíbilo se jim, že musí vládnoucí rodině Grimaldiů platit vysoké daně. Tato územní ztráta znamenala i ztrátu ekonomickou – došlo k omezení výnosů z prodeje citrusů (citronů a pomerančů) a oliv. Tehdejší monacký kníže Karel III. Monacký se rozhodl zlepšit ekonomickou situace své malé země za každou cenu, tak v r. 1856 v Monaku nechal vybudovat první přímořské lázně s kasinem. Rozkvět znamenalo založení čtvrti Monte Carlo, ve které bylo kasino otevřeno v r. 1866, a napojení nové čtvrti na železnici z Francie. Zisky z kasina byly natolik vysoké, že se knížecí rodina rozhodla od r. 1869 přestat vybírat daně z příjmu od obyvatel Monaka.

Monacká nezávislost byla obnovena r. 1861, kdy byla uzavřena francouzsko-monacká smlouva. Francie uznala existenci monackého knížectví, ale ponechala si bývalá monacká města Menton a Roquebrune. Od r. 1861 je Monako pod vojenskou ochranou Francie.

První ústavu přijalo Monako v r. 1911, na jejímž základě se stalo dědičným knížectvím. Během první světové války vyhlásilo monacké knížectví neutralitu. Po r. 1918 byla Monaku zajištěna trvalá autonomie. Ve 2. světové válce bylo Monako nejprve okupováno italskými a posléze německými vojsky. V r. 1962 po neshodách s Francií vyhlásil kníže Rainier III. novou ústavu, která vládu nad knížectví dává do rukou monarchy, osmnáctičlenné Národní rady a vládní rady (v čele s francouzským ministrem). Z Monaka se tak stala dědičná konstituční monarchie.

Zobrazeno: 1993x