PRO TRAVEL PRO POZNÁNÍ PRO ŠKOLY PRO JAZYKY

Historie Španělska

Raná historie

Pyrenejský poloostrov byl poprvé obydlený již v době kolem roku 800 tisíc př. n. l. a dlouho podléhal cizím vlivům. Od 11. století př. n. l. byl kolonizován vyspělými civilizacemi ze Středomoří – Féničany, Řeky a Kartaginci. R. 201 př. n. l. se území dostalo pod nadvládu Říma. Římané zde vybudovali města, chrámy, divadla a akvadukty a sklízeli zdejší zemědělské i nerostné bohatství. Španělsko zůstalo součástí Římské říše až do vpádu Vizigótů r. 415. Chabá politická organizace Vizigótů učinila z území snadnou kořist pro muslimské Maury ze severní Afriky.

Maurská nadvláda

Porážka Vizigótů muslimskými útočníky v letech 711–18 ohlašovala tři století, v nichž maurské umění a architektura dosáhly za Umajjovců svého vrcholu. Maurská vojska rozšiřují své panství až Pyrenejím a v 8. století je téměř celý Pyrenejský poloostrov pod nadvládou Maurů. Maurský chalífát Al Andalus bylo jediné větší muslimské území v Evropě a vynikalo v matematice, zeměpise a astronomii. Córdoba byla v 9. a 10. století předním evropským městem. Po pádu Ummajovců r. 1031 se jednotné maurské Španělsko rozpadlo na malá samostatná království zvaná taifas. Mezitím se na severu poloostrova rozšířily drobné křesťanské enklávy.

Španělská reconquista

V 11. století zahájila severní křesťanská království vojenské znovudobývání (reconquistu) Španělska. Křesťanská reconquista vedla k upevnění království, jako byly Aragonie a Kastilie, od r. 1248 zůstala v muslimských rukou pouze Granada. Sňatek Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské, tzv. „katolických králů“, v r. 1469 znamenal spojení jejich říší a vznik Španělského národního státu. V r. 1492 byla dobyta Granada, poslední maurské království, a Španělsko se stalo mocnou a jednotnou říší. Ve stejném roce objevil Kryštof Kolumbus Ameriku a počala vznikat ohromná Španělská říše v zámoří, která za Karla I. a Filipa II. vstoupila do svého „zlatého věku“.

Španělská říše

Španělskou říši tvořila zámořská území ovládaná Španělskem od konce 15. století. Na vrcholu španělské moci zahrnovala Střední Ameriku, většinu Jižní Ameriky, Kanárské ostrovy, většinu Západní Indie a Filipíny. Zprvu malé skupiny conquistadorů kolonizovaly Mexiko a Peru, kde načas založily svá téměř osobní léna. Ale Nový svět byl brzy podřízen přímé španělské vládě. Kolonie byly bohatým zdrojem zlata a stříbra a učinily ze Španělska nejbohatší zemi Evropy. Od r. 1524 až do konce koloniální éry byla říše řízena Radou pro Indie.

Všechny kolonie byly nakonec rozděleny na vicekrálovství: Nové Španělsko (1535), Peru (1569), Novou Granadu (1717) a Rio de la Plata (1776). Pařížskou smlouvu po Americké válce za nezávislost (1776–83) dosáhlo Španělsko posledního imperiálního úspěchu, když získalo zpět Floridu, kterou 20 let předtím ztratilo ve prospěch Británie. Během existence Španělské říše se navzdory nařízením po r. 1542 úřadům nepodařilo zabránit vykořisťování domorodého obyvatelstva. S tím, jak moc Španělska pod tlakem Anglie, Nizozemí a Francie slábla, se jeho říše rozpadla.

Habsburská dynastie na španělském trůně

Od r. 1516 vládli ve Španělsku Habsburkové, kteří však utráceli bohatství Nového světa v nekonečných zahraničních válkách. Přesto však pod jejich vládou v 16. a 17. století je Španělsko na politickém a kulturním vrcholu: je světovou velmocí a panuje zde „zlatý věk“. Úpadek Španělska začal v 17. století a vyvrcholil válkou o španělské dědictví (1701–14), po níž se po Habsburcích ujali vlády Bourboni.

19. století a počátek 20. století

Moc Španělska byla s konečnou platností podlomena za napoleonských válek, které přerušily spojení Španělska s jeho jihoamerickou říší, kde se rozhořely války za nezávislost. V Evropě, která se rychle industrializovala, zůstalo Španělsko nerozvinutou zemí, zmítanou bojem mezi absolutistickou monarchií a silami liberalismu. Španělsko-americká válka r. 1898 vedla ke ztrátě posledních španělských držav v Novém světě. Po diktatuře generála Miguela Prima de Rivery, nastolené r. 1923, následovalo r. 1931 vyhlášení republiky, kterou zničila Španělská občanská válka.

Španělská občanská válka

Španělská občanská válka byl konflikt, který zachvátil Španělsko v letech 1936–39. Po vzniku republiky r. 1931 bylo Španělsko rozštěpeno do dvou táborů. Na jedné straně stáli stoupenci republiky (umírnění, socialisté, komunisté, katalánští a baskičtí separatisté a anarchisté) a na straně druhé jejich nacionalističtí protivníci (monarchisté, konzervativní katolíci a fašistická strana Falanga). Vítězství levicově orientované Lidové fronty ve všeobecných volbách v únoru 1936 vedlo ke stávkám, nepokojům a vojenským spiknutím. V červenci vedli generálové José Sanjurjo a Francisco Franco neúspěšný pokus o převrat proti republice a vypukla občanská válka.

Obě strany měly zahraniční podporu – 60 tisíc italských a německých vojáků bojovalo na straně Franca, Sovětský svaz posílal poradce a zásoby republikánům a levicoví a komunističtí dobrovolníci z mnoha zemí bojovali za republikánskou věc v internacionálních brigádách. Navzdory mezinárodním protestům po bezohledném bombardování baskického města Guerniky německými letadly 26. dubna 1937 zůstávaly evropské nefašistické vlády k válce lhostejné.

Francovy síly brzy ovládly prorepublikánskou oblast Baskicko i strategicky důležité město Teruel. V r. 1938 dobyly území mezi Barcelonou a Valencií a takto vrazily klín mezi republikánské síly oslabené vnitřními spory a zrušením sovětské pomoci. Poté, co ztroskotal zoufalý protiútok republikánů, obsadil Franco v lednu 1939 Barcelonu, v dubnu následoval Madrid. Franco se stal hlavou španělského státu a Falanga jedinou povolenou stranou. Za války zemřelo 700 tisíc osob v boji, 30 tisíc bylo popraveno či zavražděno a 15 tisíc přišlo o život při náletech.

Francova éra a nástup demokracie

Vítězství nacionalistů v r. 1939 vedlo ke vzniku tvrdé diktatury generála Franca, k jejímuž zmírnění došlo až koncem 60. let 20. století. V r. 1947 je Španělsko vyhlášeno monarchií s Francem jako regentem. Po Francově smrti r. 1975 nastoupil král Juan Carlos, který zřídil demokratickou konstituční monarchii a urychlil liberalizaci Španělska. V letech 1978 a 1981 musel čelit pokusům o vojenský převrat. V letech 1981–96 vládl Španělsku kabinet levého středu, r. 1996 byl vystřídán pravicovou koalicí. Často násilná aktivita baskických separatistů, která se objevila již za Frankova režimu, nepřestávala vytvářet problémy až do r. 2011, kdy organizace ETA ohlásila předběžné ukončení ozbrojeného násilí.

Nejdůležitější milníky španělských dějin:


  • 35 tis. př. n. l. – příchod prvních kmenů na Pyrenejský poloostrov – postupné střídání kmene Iberů Kelty, Féničany, Řeky a Kartáginci ze severní Afriky
  • 218 n. l. – příchod Římanů – přínos civilizace, křesťanského náboženství, architektury (města, chrámy, divadla, akvadukty)
  • 476 – pád západořímské říše, nástup Vizigótů
  • 711 – Vizigóti vystřídáni dobyvačnými Maury ze severní Afriky, vznik největšího muslimského celku v Evropě, vzestup vzdělanosti (matematika, zeměpis, astronomie, poezie), Cordóba předním městem Evropy
  • 11. století – počátek vojenské reconquisty (znovudobývání) Španělska křesťanskými královstvími ze severu, postupné oslabování moci Maurů
  • 1469 – dokončení reconquisty, spojení stvrzeno manželstvím tzv. katolických králů Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské
  • 1492 – dobytí Granady (posledního maurského království) a finální sjednocení Španělska, počátek zámořských objevů – objevena Amerika italským mořeplavcem Kryštofem Kolumbem za podpory Isabely Kastilské, vyplenění civilizace Nového světa
  • 1516 – nástup Habsburků na španělský trůn – utrácení bohatství ze zámořských objevů v nekonečných zahraničních válkách způsobuje rychlý úpadek, inflaci a náboženský útlak; zlatý věk španělské kultury
  • 1702–1714 – po smrti bezdětného Karla II. Habsburského válka o španělské dědictví, vítězí Filip V. – Habsburkové vyměněni francouzskými Bourbóny, s Bourbóny postupný nástup osvícenství
  • počátek 19. století – Španělsko oslabeno konflikty s Anglií (r. 1805 drtivá porážka španělské flotily generálem Nelsonem u Trafalgaru), vpádem Napoleona a následným odchodem Bourbonů, výsledkem postupný radikalismus obyvatelstva (silné anarchistické hnutí)
  • konec 19. století a počátek 20. století – dlouholetá politická nestabilita vede ke vzniku diktatury a ve 30. letech ke vzniku republiky, která je ale záhy zničena španělskou občanskou válkou
  • 1936–39 – občanská válka, vítězný generál Franco zahajuje diktaturu, represe až do jeho smrti v r. 1975, za 2. světové války Španělsko neutrálním státem
  • 22.11. 1975 – nástup krále Juana Carlose I. z rodu Bourbonů, vznik demokratické konstituční monarchie

Zdroj: knižní průvodce Společník cestovatele Španělsko, nakladatelství Ikar

Zobrazeno: 327x

Nechte si posílat novinky na Váš e-mail:

PRO TRAVEL CK, s.r.o.
NAJDETE NÁS NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH
NAJDETE NÁS NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH
ČLENSTVÍ a CERTIFIKÁTY
ČLENSTVÍ a CERTIFIKÁTY
ACCKA ATECR Certifikát CSKS BritAgent E-lerning
UŽITEČNÉ ODKAZY
UŽITEČNÉ ODKAZY
POZNÁVACÍ ZÁJEZDY
POZNÁVACÍ ZÁJEZDY
JAZYKOVÉ KURZY
JAZYKOVÉ KURZY