Historie Vatikánu

Historie Vatikánu není příliš dlouhá, ačkoliv samotný papežský stolec má historii velice dlouhou.

Vatikán v době starověkého Říma

Název Vatikán je odvozen od jména pahorku Vaticanus Mons, na kterém se městský stát nachází. Někdy se tato oblast nazývá také Campus Vaticanus neboli Vatikánská pole. Vatikánský pahorek byl v době Etrusků nekropolí.

V době starověkého Říma byly na Vatikánském pahorku zbudovány vily patriciů a později také amfiteátr a zahrady sloužící k zábavě Římanů. V r. 40 n. l. zde začal císař Caligula stavbu cirku, který dokončil až císař Nero. Byly sem přivezeny egyptské obelisky z Heliopole, které se dnes nacházejí ve středu Svatopetrského náměstí. Neronův cirk proslul po požáru Říma v r. 64 n. l., kdy se stal místem poprav pronásledovaných křesťanů, kteří byli obviněni, že požár způsobili. Podle legendy zde byl také ukřižován a pohřben sv. Petr, první římský biskup.

V r. 324 byla na pahorku zbudována bazilika čerstvě pokřtěným císařem Konstantinem. Bazilik stála na místě, kde měl být hrob sv. Petra. Na základech této baziliky byl v 16. a 17. století vystaven chrám sv. Petra.

Vznik papežského státu

Dnešní Vatikán (celým názvem Městský stát Vatikán) nahradil papežský stát, což byl státní útvar, který existoval ve střední části Apeninského poloostrova přibližně od 8. století do r. 1870. Jeho hlavou byl papež neboli římský biskup a hlavním městem Řím. Území papežského státu se v průběhu staletí měnil a v r. 1860 byla většina jeho území připojena k Italskému království (Řím byl připojen až o 10 let později).

Dějiny papežského státu jsou spjaty s dějinami papežství a katolické církve. První římští biskupové neměli žádnou světskou moc nebo rozsáhlejší vlastnictví. Za první majetek papeže je označován Lateránský palác, který byl darem od císaře Konstantina I. Zásadní pro dějiny papežského státu byla tzv. Pipinova donace z r. 755. Jedná se o listinu, ve které francký král Pipin III. daroval papeži Štěpánu II. města Řím, Ravenna a Pentapolis, čímž mu potvrdil samostatnou vládu nad územím ve střední části Apeninského poloostrova.

Trvalou papežskou rezidencí byl Vatikán vyhlášen až v r. 1377 papežem Řehořem XI. O rok později papež umírá a papežství se ocitá ve vážné krizi, která bývá označována jako papežské schizma. Nástupcem se stal papež Urban VI., který však svým hrubým chováním popudil většinu kardinálů, kteří se rozhodli Urbana VI. sesadit tím, že zvolí nového papeže – Klimenta VII. Papež Urban VI. se však odmítl vzdát svého pontifikátu a uchýlil se do Avignonu. Situaci papežského schizma řešil až Kostnický koncil v r. 1417, který zbavil avignonského papeže úřadu bez jeho souhlasu a zvolil nového papeže – Martina V.

Největšího rozmachu dosáhl papežský stát v 16. století, kdy bylo město několikanásobně větší a zasahovalo až za hranice dnešního Říma. V této době také proběhly mnohé architektonické změny, včetně výzdoby Sixtinské kaple freskami.

V r. 1798 byl papežský stát zrušen císařem Napoleonem Bonapartem a připojen k ostatním italským územím pod správou Francie. K obnovení Vatikánu došlo až v r. 1814.

Od risorgimenta po vznik městského státu

Během sjednocení italských městských států byl papežský stát anektován. Italský parlament sice v květnu 1871 navrhl zákony o zárukách papežské nezávislosti na italském státu, ale papež je odmítl podepsat. Stále sídlil na anektovaném území na Vatikánském pahorku, doufal v obnovení papežského státu a nechtěl proto na podobné dohody přistoupit. Papežský úřad se snažil uchovat si diplomatické styky a postavení subjektu mezinárodního práva a většina státu mu toto postavení neodepřela.

Během první světové války zachovával Vatikán neutralitu a stavěl se proti řešení konfliktů mezi národy násilím. V r. 1917 papež Benedikt XV. Bezúspěšně vyzýval představitele válčících národů k zastavení nesmyslného vraždění.

Nepříjemné napění mezi papežským úřadem a Itálií zažehnalo až podepsání tzv. Lateránských smluv r. 1929, které prohlásily Vatikán za samostatný a nezávislý stát s papežem jako svým nejvyšším představitelem. Smlouvy navrátili pahorek Vatikán a některá exteritoriální území zpět pod papežskou správu. Jako exteritoriální území jsou označovány čtyři papežské baziliky na území města Řím (sv. Jana v Lateránu, sv. Pavla za hradbami, sv. Vavřince za hradbami a Panny Marie Sněžné) a papežské letní sídlo v Castel Gandolfo.

Vatikán ve 20. století

Během druhé světové války zachovával Vatikán opět neutralitu. Papež Pius XII. se v letech 1939–40 snažil zabránit válce zprostředkováním jednání. V r. 1943 se pokusil zorganizovat kontakt mezi Německem a Velkou Británií. V témže roce byl vydán biskupský list, v němž papež nabádal kláštery a konventy, aby poskytovaly útočiště židům. I přesto byli papež i katolická církev za svůj postoj k nacismu po válce kritizováni.

V r. 1961 byl svolán tzv. druhý vatikánský koncil, který zahájil reformu katolické církve a který trval několik let. Koncil např. v r. 1965 formuloval nový nekonfrontační vztah k ostatním křesťanským i nekřesťanským náboženstvím. Papež Pavel VI. jako první papež navštívil Svatou zemi, Dálný východ i americký kontinent.

V říjnu 1978 byl zvolen první neitalský papež, polský kardinál Karol Wojtyla, který přijal jméno Jan Pavel II. Za jeho pontifikátu byla i jeho zásluhou ukončena studená válka a docházelo k dalšímu sbližování různých náboženství a mnoha reformám uvnitř katolické církve. Papež Jan Pavel II. navštívil téměř 150 zemí světě (dvakrát dokonce navštívil i Českou republiku).

Zobrazeno: 1330x