Historie San Marina

Vznik republiky San Marino

San Marino je často označováno jako nejstarší stále existující republika na světě. Její vznik se datuje do 4. století, kdy kameník Marin přišel do Itálie z dalmatského ostrova Rab, aby zde pracoval na opravě městských hradeb přístavu Rimini. Odtud se uchýlil spolu s dalšími křesťany před pronásledováním císařem Diokleciánem na horu Monte Titano, kde postavil kostelík sv. Petra. Kolem poustevny, ve které křesťané žili, později založil malou obec. Příchod Marina a jeho druhů je datován na 3. září 301, což je den považovaný za vznik San Marina.

Území kolem hory Monte Titano dostal Marino darem od riminské patricijky Felicie za to, že uzdravil jejího syna. Marino byl ještě za svého života prohlášen za svatého a obec přijala jeho jméno. Z poustevny se postupem času stal klášter a první písemná zmínka o něm pochází z r. 855 v listině zvané „Placido Feretrano“. Listina je uložena ve Státním archivu a obsahuje soubor právních předpisů, jimiž se občané San Marina až na malé změny řídí dodnes.

Středověké San Marino

Apeninský poloostrov byl v 10. a 11. století sužován nájezdy Normanů, Maďarů a Saracénů, proto začali obyvatelé San Marina opevňovat horu Monte Titano, která se postupem času stala téměř nedobytnou. Nejstarší obrannou stavbou se stala pevnost Guaita (zvaná také La Rocca) tvořená strážní věží a kamennými hradbami. Ve 13. století přibyly ještě další dvě věže – La Fratta (La Cesta) a La Montale.

Na základě buly papeže Honoria II. z r. 1126 je San Marino uznáno nezávislým a politicky samostatným státem. V té době již existovalo shromáždění hlav rodin, tzv. Arengo, které mělo výkonnou moc a vypracovalo první zákony spočívající na demokratických principech. Jelikož vytváření a schvalování zákonů bylo v početné instituci stále obtíženější, tak bylo spravování výkonné moci svěřeno další osobě, zvané kapitán-obhájce. Od r. 1243 ji nahradili dva kapitáni-regenti, kteří jsou nepřetržitě voleni každých šest měsíců až do dnešních dnů. První ústava byla sepsána r. 1263 a jedná se údajně o nejstarší platnou ústavu na světě. Poté následovalo ještě šest dalších ústav, z nichž poslední pochází z r. 1600 a platí dodnes.

Ve 13. a 14. století byla Itálie rozdělena na dva nepřátelské tábory – jeden podporoval papeže a druhý císaře. San Marino se několikrát ocitlo v ohnisku sporu. Nejprve v r. 1291 se pokusil biskup z Montefeltra přinutit San Marino platit daně papeži, což ovšem sanmariňané odmítli a zastal se jich i soudce z Rimini. V témže roce však konflikt vypukl znovu a trval pět let, než v r. 1296 legát papeže Bonifáce VIII. uznal nezávislost a svobodu San Marina. Posléze si na San Marino začalo dělat nárok město Rimini podporující papeže a ovládané rodem Malatestů. San Marino uzavřelo smlouvu s městem Montefeltro, které podporovalo císaře, a po jejich boku bojovali proti Malatestům po několik století. V r. 1461 se San Marino přidalo k alianci namířené proti vládci Rimini. Po vítězné válce bylo v r. 1463 území San Marina rozšířeno o dobyté malateské hrady Fiorentino, Montegiardino a Serravale. Dobrovolně se k republice přidal hrad Faetano a od té doby má území San Marina podobu, kterou známe dnes.

Dvě okupace San Marina

V r. 1503 došlo k první okupaci San Marina, která však trvala jen několik měsíců. Cesare Borgia, syn papeže Alexandra VI., se snažil ovládnout svobodná města a kraje a chtěl ze střední Itálie vytvořit panství Borgiů. V srpnu téhož roku však papež zemřel a jeho nástupce nechal Cesara uvěznit. San Marino se jako první z okupovaných území zbavilo vojsk Borgiů.

K dalšímu pokusu o ovládnutí došlo 4. června 1542, kdy se papežská armáda v noci pokusila překvapit sanmarinské. Pětisetčlenné vojsko však zabloudilo a k hradbám se před svítáním nedostalo. Muselo se proto vrátit s nepořízenou zpět do Rimini.

Ke druhé a poslední okupaci San Marina došlo v r. 1739, kdy se skupina nespokojených občanů spojila s kardinálem Alberonim, papežským legátem v Ravenně. Konspirace však byla odhalena a spiklenci uvězněni. Kardinál žádal jejich vydání a jako odvetu nechal uvěznit sanmarinské patricije, kteří pobývali mimo území svého státu. Nařídil také blokádu republiky, ale San Marino se nevzdalo, proto obsadil republiku vojensky. Sanmarinští tajně zaslali poselství do Říma s žádostí o nastolení spravedlnosti. Do republiky byl vyslán kardinál Enriqez, který po prošetření situace nařídil Alberonimu, aby se stáhl. Papež Kliment XII. vydal v únoru 1740 zvláštní bulu, v níž opět uznal nezávislost San Marina.

Současné San Marino

Republika San Marino byla vždy vstřícná k politickým uprchlíkům. V r. 1849 se po porážce revoluce objevil před branami San Marina bojovník za sjednocení Itálie Guiseppe Garibaldi a žádal o azyl. Jeho žádosti bylo vyhověno, místní obyvatelé mu nabídli pomoc a peníze a on jim na oplátku slíbil, že San Marino zůstane navždy svrchovaným samostatným státem. Když Giuseppe Garibaldi začal r. 1860 sjednocovat Itálii, San Marino se nesjednotilo pod Itálii a je dodnes samostatnou zemí, která je s Itálií pouze v celní a měnové unii.

Od r. 1862 má San Marino celní a měnovou unii s Itálií a v r. 1897 byla mezi oběma státy uzavřena přátelská smlouva, která byla obnovena v letech 1939 a 1971.

Do bojů první světové války zasáhlo San Marino vysláním 20 vojáků a polní nemocnice. Po nástupu Mussoliniho v Itálii se v republice na čas ujali moci fašisté. Během druhé světové války však San Marino zůstalo neutrální a poskytlo azyl více než 100 tisícům utečenců. Území státu bylo 26. června 1944 bombardováno anglickým letectvem a v září téhož roku republiku obsadila německá armáda. Nevstoupila však do hlavního města a po dvou týdnech byla vytlačena britským vojskem.

V letech 1945–57 mělo San Marino první demokraticky zvolenou komunistickou vládu na světě. Od r. 1992 je San Marino členem OSN a ačkoliv se v zemi platí eurem, tak není členem ani Evropské unie ani eurozóny.

Zobrazeno: 1068x