Historie Slovenska

Nejstarší slovenské dějiny

Nejstarší lidské osídlení Slovenska se datuje do období před zhruba 250 tisíci lety. Prvním doloženým národem sídlícím na zdejším území byli Keltové, kteří ve druhé polovině 4. století př. n. l. obsadili dnešní jihozápadní Slovensko. Na přelomu 2. a 1. století př. n. l. oblast Slovenska obsazovaly germánské kmeny, které se na zde střetávaly s Římskou říší, jejíž hranice Limes Romanus kopírovala tok Dunaje. Na trenčínské hradní skále se dokonce dochoval latinský nápis z r. 179 n. l., který oslavuje vítězství Římanů nad Germány.

Slovanské osídlení

Západoslovanské kmeny přišly na slovenské území asi na počátku 6. století a koncem 8. století již byly částečně sjednoceny. Od 7. století až sem sahala moc Sámovy říše. V r. 791 porazil Karel Veliký Avary a byla vytvořena knížectví Nitranské a Moravské. V r. 833 moravský kníže Mojmír I. připojil Pribinovo knížectví v Nitře k Velkomoravské říši, jejíž jádro bylo na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku. To bylo poprvé, kdy Češi a Slováci tvořili společný stát. Došlo k hospodářskému i kulturnímu rozvoji země, významný byl příchod věrozvěstů Konstantina a Metoděje v r 863 a zavedení písma hlaholice. Vpád maďarských kočovných kmenů do Podunají znamenal úpadek Velkomoravské říše a území Slovenska se stalo na tisíc let součástí uherského státu. V některých obdobích se části Slovenska staly kořistí českých nebo polských panovníků.

Uherské království

Z území bývalého Nitranského knížectví se vytvořilo knížectví pro mladší členy uherské vládnoucí dynastie Arpádovců. Knížectví mělo vlastní dvůr, vojsko, mince i nezávislou zahraniční politiku. Na konci 12. století knížectví zaniklo a zformovaly se budoucí hranice Uherského království. Po vymření Arpádovců vládl Uhersku krátce Přemyslovec Václav III. a poté následovala vláda Karla Roberta z Anjou a jeho potomků, která přinesla stabilitu a prosperitu. Slovensko se stalo nejvíce urbanizovanou částí Uherského království.

Slovensko prožívalo hospodářský vzestup ve 14.-16. století, kdy se v Kremnici začaly razit zlaté dukáty a ve slovenských horách se rozvinula těžba a zpracování rud. Během husitských válek se území Slovenska stalo jedním z cílů husitských spanilých jízd. Husitský hejtman Jan Jiskra z Brandýna v polovině 15. století ovládal území dnešního středního a východního Slovenska. Na počátku 16. století bylo Slovensko největším producentem mědi v Evropě.

Poté, co v bitvě u Moháče v r. 1526 padl český, uherský a chorvatský král Ludvík Jagellonský, získala uherskou a českou korunu nejsilnější vladařská evropská dynastie Habsburků a Slovensko se jako součást Uher stalo na dobu dalších 300 let součástí habsburské říše. Bratislava (tehdy nazývaná Prešpurk) se stala hlavním (v letech 1536–1783), korunovačním (v letech 1563–1830) městem a sídlem sněmu (v období 1542–1848) Uherska.

Po rakousko-uherském vyrovnání a vzniku Rakousko-Uherska v r. 1867 byla posílena uherská vláda, která sáhla k tvrdé maďarizaci. Na území Slovenska zbyly ze slovenských škol jen školy nejnižšího stupně a existence slovenského národa byla popírána. Maďarizace vedla k masové emigraci do USA, kde Slováci na konci 19. století tvořili druhou největší imigrantskou komunitu (po Irech).

Slovensko ve 20. století

První světová válka přinesla rozpad Rakouska-Uherska a vznik nových států. Slovensko se stalo jednou ze čtyř zemí nového Československa. Dne 30. října 1918 se v Martině sešla Slovenská národní rada, skupina slovenských veřejných činitelů, a vyhlásila Martinskou deklarací připojení Slováků k nově vzniklému státu. V rámci Československa získalo Slovensko samosprávu, nikoliv však autonomii. Slovenština byla uzákoněna jako státní a vyučovací jazyk a je považována za rovnocenný jazyk k češtině. V chaotické době po rozpadu Rakousko-Uherska existovala krátce na části slovenského území tzv. Slovenská republika rad se sídlem v Prešově, která byla ovládána Maďary. Na mírové konferenci v Paříži v červnu 1919 byla stanovena konečná československo-maďarská hranice.

V září 1938 se zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie na setkání v Mnichově dohodli na odstoupení pohraničních oblastí Čech a Moravy Německu, Těšínsko a oblasti na severu Slovenska Polsku a jižní části Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Československo se muselo potupně dne 30. září 1938 tomuto rozhodnutí podrobit a území odevzdat. V té době žádali představitelé Hlinkovy slovenské lidové strany vyhlášení autonomie. Postupně se k požadavku přidaly další strany a dne 6. října 1938 byla v Žilině vyhlášena autonomie Slovenské země a předsedou autonomní slovenské vlády byl jmenován Jozef Tiso.

Jozef Tiso byl 13. března 1939 postaven Hitlerem před dvě alternativy o budoucnosti Slovenska – buď bude rozděleno mezi Polsko a Maďarsko, nebo vznikne nový samostatný slovenský stát, který bude plně podřízen Německu. Krátce před druhou světovou válkou, zatímco Čechy a Morava se 15. března 1939 staly německým protektorátem, se tak východní polovina Československa po dohodě mezi Hitlerem a Tisem stala Slovenskou republikou, tzv. Slovenským štátem (vyhlášený 14. března 1939). V jeho čele stála profašistická vláda a hlavou státu byl s Hitlerem spolupracující prezident Tiso.

Slovensko jako vazalský stát Německa vyhlásilo v r. 1941 válku Sovětskému svazu a posléze i Velké Británii a USA. V r. 1944 proběhlo Slovenské národní povstání, které bylo projevem odboje protifašistických sil Slovenska. Povstání však bylo potlačeno, povstalci byli nuceni se stáhnout a pokračovali v útocích jako partyzáni. Slovensko bylo následně osvobozeno z východu Rudou armádou. Díky poválečnému uspořádání Československa, kdy se jeho součástí opět stalo Slovensko, a politickým důsledkům Slovenského národního povstání se Slovensko ocitlo na straně vítězů druhé světové války.

Po komunistickém puči v únoru 1948 se Československo dostalo do vlivu SSSR. Komunistický režim ukončila až v r. 1989 sametová revoluce. Nové Československo mělo navázat na tradici první československé republiky, nicméně sílily nacionalistické tendence o rozdělení Československa. Dokonce vypukla tzv. pomlčková válka – zda se má stát jmenovat Česko-Slovensko nebo Československo. Dne 1. ledna 1993 se Československo rozděluje a vznikly dva samostatné státy, Česká republika a Slovenská republika.

Stručné dějiny Slovenska:

od 250 000 př. n. l. – první osídlení dnešního Slovenska
4. stol. př. n. l. – Keltové osídlují jako první doložený kmen území dnešního Slovenska (jihovýchod země)
přelom 2. a 1. stol. př. n. l. – oblast dnešního Slovenska obsazována germánskými kmeny
5. stol. – dominantním etnikem se stávají Slované, na území Slovenska se postupně vystřídaly následující útvary: Sámova říše, Nitrianské knížectví a Velkomoravská říše
přelom 9. a 10. století – po vpádu Maďarů do Uherské kotliny a rozvrácení Velkomoravské říše se Slovensko stává součástí Uherského království (až do roku 1918)
16. stol. – po porážce Uher v bitvě u Moháče v roce 1526 je většina Uherského království zabrána Osmanskou říší; v roce 1536 se hlavním městem Uher stává Bratislava (až do roku 1783), probíhají zde i korunovace nových králů (v dómu sv. Martina); korunováno zde bylo 11 uherských králů (mezi nimi i Marie Terezie)
1. pol. 19. stol. – období tzv. Slovenského národního obrození, významnými osobnostmi této doby jsou postupně Anton Bernolák, Ján Kollár, Pavol Jozef Šafárik a Ľudovít Štúr
1914–18 – v průběhu 1. světové války podporována myšlenka vzniku Československé republiky, ta vzniká po konci války 28.10.1918, Slovensko se k ní připojuje o dva dny později podepsáním tzv. Martinské deklarace; v rámci ČSR získává Slovensko samosprávu, ne však autonomii
1939–45 – v březnu 1939 vyhlášena samostatná Slovenská republika, která ve válce stála na straně nacistického Německa; zaniká v květnu 1945 a připojuje se opět k Československu
1.1.1993 – po rozpadu Československa vzniká Slovenská republika; v roce 2004 vstupuje do EU i NATO, v roce 2009 se stává členem eurozóny