Eremitage - Německo, Bayreuth

V 18. století se mezi evropskou šlechtou rozšířila hra na asketický život, inspirovaná hrátkami na dvoře Ludvíka XIV. Proto si mnozí z nich začali stavět nová sídla, která nesla název Ermitáž, z francouzského ermitage, tedy poustevna.

Roku 1715 si i markrabě Georg Wilhelm nechal postavit tzv. Starý zámek, čtyřkřídlý komplex s malým nádvořím, kde v každém ze dvou bočních křídel bylo dvanáct malých místností pro členy dvora. Severní křídlo zabírala obrovská hala a prostorné apartmány pro rodinu markraběte. Zámek, postavený dle návrhu architekta Eliase Räntze, se stal centrem tehdejšího dvorního života. Šlechta tu trávila den osamoceně, sám markrabě pobýval v některé ze staveb v lese, a scházeli se až u společné večeře. Když se však roku 1735 dostal k moci markrabě Friedrich, věnoval celý komplex své manželce Willhelmině. Ta ihned najala architekta Johanna Friedrich Graela, jehož po jeho smrti roku 1740 vystřídal Johann Georg Weiss, a nechala celý prostor zásadně přestavět a rozšířit. Zvětšila Starý zámek, přistavěla k němu hudební salon, japonský kabinet a čínský zrcadlový kabinet a rozsáhlou úpravou prošly i zahrady. Ty jsou dnes považovány za klenot rokoka a ukázku špičkové architektury 18. století. Návštěvníci tu mohou objevovat skrytá zákoutí a navštívit tu lze i jeskyni a umělou zříceninu. Každého jistě okouzlí i vodní kaskáda o délce dvě stě metrů.

V průběhu let tu přibyly i další stavby. V roce 1718 to byla umělá skála zvaná Parnas se sochami Apollóna a devíti múz, v letech 1743–1745 vznikl dle návrhu Josepha St. Pierre systém vodních trysek, Ruinentheater a Dolní jeskyně. Vrcholem úprav je tzv. Nový zámek z let 1749–1753, který sestává ze dvou obloukových křídel, oddělených střední rotundou. Její vrchol zdobí pozlacená kvadriga, kterou vede bůh Slunce Apollon. Právě díky této soše bývá budova nazývána Sluneční chrám.